originální název: La casa de los espíritus
autor: Isabel Allende
překlad: Hana Posseltová-Ledererová
nakladatelství: Svoboda
místo a rok vydání: Praha 1990
ISBN 80-205-0059-6
místo setkání: Mon Ami v Praze
datum: úterý 12. března 2024
čtenáři: Bára, Káťa, Míša, Věra
“Barrabás přicestoval do naší rodiny po moři.”
– strana 11 a strana 376
Jak skutky jednoho člověka mohou ovlivňovat životy druhých po generace… Jak dlouho trvá vymanit se z rodového hříchu? A jde to vůbec? Scházíme se v Domě duchů a shodujeme se, že nám chvíli trvalo se začíst do spletité sítě postav a vztahů. Když se nám to podařilo, stali jsme se součástí silného příběhu nejen jedné rodiny. Někteří z nás si odnášejí nadšení z poutavého vyprávění, když dokázali najít mezi řádky i skrytou naději. Jiní trpěli pod tíhou nejrůznějších lidských krutostí.
Příběh muže, který chtěl udělat vše pro lásku k ženě nevšední krásy, která svým vzhledem snad připomínala bájou nymfu, je plný vzletů i pádů. Rosa se zelenými vlasy a alabastrovou pletí umírá příliš brzy a její smrt spoluformuje životy těch, které ve světě zanechala. Esteban Trueba má jedinečnou schopnost z každého pádu vždy povstat a budovat znovu, co bylo zničeno. Jeho vášeň je zároveň jeho nejsilnější i nejslabší stránkou.
Nezměrná Estebanova láska ke Claře byla nejsilnějším citem jeho života, silnějším než jeho záchvaty zuřivosti a než jeho pýcha. Ještě o půl století později ji vzýval se stejným rozechvěním a s touž naléhavou touhou a na svém lůžku starce ji volal až do konce svého života.
– strana 120
I násilný krutý muž dokáže hluboce milovat a být i pilířem svým blízkým. To on je nositelem majetku a určitých možností. Zatímco ženy jeho života – žena Clara (sestra zemřelé Rosy), dcera Blanca, vnučka Alba, ale i sestra Férula představují silné ženské postavy, osobnosti nepřehlédnutelné, jež nemůže ignorovat. Každá jinak, každá po svém. Ať už je však Estaban Trueba jakýkoliv, získáváme pocit, že je to právě on, kdo je nositel určitého řadu a s ním i stability a jistoty. Možná právě tato jistota, a nelze opominout význam finanční jistoty, dává jeho ženám svobodu projevit svou jedinečnost.
Té noci jsem nemohl usnout. V mysli mi splývaly ty dvě lásky mého života – Rosa se zelenými vlasy a Clara jasnozřivá, dvě sestry, které jsem tolik miloval.
– strana 259
Přestože je Dům duchů plný Estebanova vzteku, krutosti a urputnosti, je také plný lásky. Lásky romantické, rodičovské i altruistické. A je to právě Alba, vystavena plné síle Estabanova dávného hříchu, kdo v sobě nosí novou naději.
Chci si myslet, že moje práce je život a že moje poslání netktví v prodlužování nenávisti, nýbrž pouze v zaplnění těchto stránek … zatímco čekám, až přijdou lepší časy, a živím ve svém lůně bytost, která je dcerou tolika znásilnění nebo snad dcerou Miguelovou, ale hlavně je moje.
– strana 376
Ať už žijeme v jakékoliv době a jsme vystaveni různých společenským uspořádáním, z nich každé má do ideálního nastavení daleko, pořád se můžeme opřít o naše kořeny, rozmlouvat s duchy zemřelých a v jejich přítomnosti neodcházet ze světa sám.
Z tajných zapomenutých koutů jsme vyhrabali stará alba a teď mám na stole své babičky horu forografií: krásnou Rosu na zvětralé houpací židli, svou matku a Pedra Tercera Garcíu, jak ve čtyřech letech na Třech Mariích společně krmí kuřata, svého dědečka za mladých let, kdy ještě měřil metr osmdesát, neklamný důkaz, že se splnila Férulina kletba, že se scvrkávalo jeho tělo stejnou měrou, jak se zmenšovala jeho duše, své strýčky – Jaimeho a Nicoláse … také mezi nimi byla Nana a mí prarodiče del Valle…
– strana 374
Nakonec se vracíme ke svým kořenům, ke svým mrtvým, ke svým vzpomínkám. A když dokážeme odpustit druhým a nakonec i sobě, můžeme ve svém srdci znovu nalézt klid a smíření a zlomit i kletbu, která směrem k nám byla vznesena. Dokud můžeme na celém světě cítit k někomu lásku, tak nejsme ztraceni, ani zatraceni. A můžeme tak žít i umírat s nadějí.
Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.
– Václav Havel