Kryštůfek Robin bydlil až na vrcholku Lesa. Pršelo a pršelo a pršelo, ale voda nemohla dosáhnout až k jeho domu. Bylo zábavné dívat se dolů do údolí a vidět všude samou vodu, ale pršelo tak prudce, že většinou seděl doma a přemítal. Každé ráno šel s deštníkem ven a zarazil klacek na místo, kam až sahala voda, a každé ráno přišel a už svůj klacek neviděl, a tak zarazil jiný klacek na místo, kam až voda sahala, a zase šel domů; a každé ráno měl cestu kratší než předešlého dne. Ráno pátého dne už byla voda kolem dokola, a tu viděl, že poprvé v životě je na skutečném ostrově. To je, panečku, něco!
Toho rána přilítla Sova přes vodu, aby pozdravila svého přítele Kryštůfka Robina.
“Poslouchej, Sovo,” řekl Kryštůfek Robin, “to je legrace! Já jsem na ostrově!”
“Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,” řekla Sova.
“Co?”
“Prší,” vysvětlovala Sova.
— MILNE, Alan Alexander: Medvídek Pú. Praha: Albatros, 1988.
— úvodní fotografie by Lenka Novotna from Pixabay